Duchovní a duševní růst muže

Zamyšlení lidské :-)

Ivo Leinveber

Muži jsou i dnes, stejně jako před dávnými věky, elektrické a virtuální bytosti. Jejich mozek pracuje jako jednobodový systém krabic, kde je každá krabice věnována jedné oblasti a každá oblast je striktně oddělená od ostatních. Je zde krabice práce, rodina, přátelé atd., ale nejradši má muž krabici, ve které není vůbec nic – což ženy vůbec nechápou. Když muži mluví o práci, otevřou krabici práce a mluví o této krabici. Primárně muži užívají mysl, jíž mají sklon neustále zkoumat a pojmenovávat svět vůkol sebe. Zatímco jejich cítění je obyčejně ve vleku myšlení. Centrem zájmu mužů je především oblast technologií. Když muži mluví, zhusta o technologiích, tak pracují. Muž je od pravěku lovcem, ochráncem a bojovníkem, pohyboval se často v okolí domova a hlídal rodinu před potenciálním nebezpečím. Pozoroval a zkoumal kořist a snažil se být pokud možno nenápadný a z dálky vše sledoval. Proto jsou muži teoretické, co nejdále od reality se nacházející bytosti, abstrahující realitu, filosofující a vnímající vždy pouze jeden záměr, proto například dokázali celé dny stopovat kořist. Na úsvitu zemědělství za dob matriarchátu byl muž jen otrokem pole, a pokud chtěl být něčím více, musel se stát bojovníkem, z nichž se později rekrutovala vojenská aristokracie, která časem nastolila patriarchát. A tak se stalo, že ještě před pár staletími muž vládl nad ženou. Zatímco dnes se zdá, že gentlemani a dámy vymírají, neboť síla muže a ženy upadla tím, že namísto složitého sblížení protikladů dávají přednost jednoduššímu ublížení. Protože sblížení by vyžadovalo mnohem více zralosti nevědomé dívky uvnitř mužů a nevědomého chlapce uvnitř žen.
Moderní doba muže odchýlila od instinktů a nastalo veliké nedorozumění se záměnou vnitřní ženy za ženu vnější. Muži též interpretují stejné signály úplně jinak než ženy. Např. když do společnosti mužů vstoupí dáma, muži velmi změní své chování, pokud o ní jeví zájem, počínají jí obletovat, majíce potřebu jí zaujmout. Ovšem netuší, že o výsledku je dávno rozhodnuto ženou, která během pár vteřin provedla miliardu operací a vyhodnotila ano nebo ne. Jestliže žena nemá o muže zájem, své chování nemění, pokud ano, obrací se k muži zády. Jestliže má muž o ženu vážný zájem, pak se o to více snaží ženu zaujmout a má tendenci jí projevit své city. Ovšem to pro něj znamená dát jí herdu do břicha, protože nevědomě předpokládá, že žena je jeho kamarád. Naopak žena nevědomě předpokládá, že on bude její kamarádka. Zamilování je vlastně stav snížené příčetnosti. O co větší je zamilovanost, o to bolestivější je pak probuzení, když se příčetnost navrátí a oba zjišťují, že on není kamarádka a ona není kamarád ani nikdy nebude. Jak se potom mohou muži a ženy jednoduše domluvit? Zkrátka nemohou. Alespoň dokud se nepovznesou nad vzájemné rozdíly a nedostanou se na úroveň lidských bytostí, kde máme více společného, a kde jeden vedle druhého můžeme koexistovat a spolupracovat. Jít ruku v ruce životem společně jako lidé.
Muž byl v naší zemi donedávna iniciován vojnou. Nebylo to sice nic moc, ale lepší špatná iniciace než-li žádná. Ovšem tuto možnost dozrát v muže již mladí mainstreamově nemají, pokud nepočítáme Mužské kruhy, jež se pokoušejí nahradit vojnu, a nejspíše proto nám roste generace „mamánků“ a chlapců, kterým jejich matky nedovolily postavit se na vlastní nohy a jen stěží mohou dospět v muže. V naší společnosti je zvyklostí, že muž by měl zaopatřit rodinu, neboli postavit dům, zplodit syna, zasadit strom. Leč ty opravdové úkoly musí na rozdíl od ženy hledat mnohem nesnadněji. Někteří se domnívají, že jejich životním posláním je kariéra, ale ukazuje se, že pokud ona práce nesytí duši a není tam radost, časem muže dožene na pokraj vyhoření. Iniciace muže přivádí do přímého kontaktu s nevědomým stínem, a pokud muž nepodlehne marnému boji se svou méněcenností projektovanou na okolí, a uvědomí si, že to, co ho na druhých vytáčí, jsou jeho vlastní potlačené vlastnosti, může se dostat do kontaktu s animou. Taková neúspěšná iniciace animy je detailně, leč symbolicky, popsána v pohádce O rybáři a jeho ženě. Pohádky totiž popisují většinou úspěšnou ale občas také neúspěšnou iniciaci. Vzhledem k tomu, že muži jsou virtuální, potlačují méněcenné části své bytosti a projektují je do okolí, většinou spolu s tím nedovedou projevovat nevoli a potlačují své pocity. Většina mužů pár vteřin předtím než vybuchnou návalem vzteku, nemá ponětí o tom, že jsou naštvaní, třeba kvůli tomu, že se museli celý den usmívat na šéfa. Z pohádky O rybáři a jeho ženě již víme, jak by se muž neměl chovat ke své animě, pokud nechce špatně skončit. Ale jak by měl tedy s animou jednat? V praxi se ukazuje, že nevědomá žena v muži není spokojená, když jí muž splní každé přání, ale velmi se uklidní, když jí muž klidně a laskavě nevyhoví. Anima totiž má sklon muže korumpovat, pohlcovat ho závislostmi a dohánět jej až k hysterii. Muž v sobě musí najít dostatek tvůrčí vůle, aby dokázal animě odolat a říci na její časté: „ještě“ své neoblomné: „ne, to stačí“. Neboli muž v sobě musí ukotvit pevný záměr, jenž v pohádkách představuje meč nebo kopí. Vzpomeňme na pohádku o Bajajovi a mnohé další, kde muž musí vykonat hrdinský kousek, jenž vyžaduje velké sebezapření tváří v tvář animě.
Kvůli nedostatku citovosti naší civilizace je nevědomé ženství v mužích nerozvinuto (cirka ve čtyřiceti letech má muž v nevědomí osmiletou dívenku, a to je ještě lepší příklad). Mnoho mužů netuší, že v sobě má sentimentální vše pohlcující holčičku, nebo jim to připadá jako hloupost. Ve snech nebo mýtech má anima nejčastěji podobu kočkovité šelmy.
V této nejprimitivnější formě pohlcuje muže a zmítá ho sentimentalitou až k záchvatu hysterie, přičemž závislost přebírá vládu nad myslí. To je zřejmé např. po požití alkoholu, kdy se uvolňují potlačené obsahy nevědomí – což je patrné především v pátek a sobotu večer obzvláště ve větších městech. Dokud není rozvinuto cítění, a není akceptován ženský svět alespoň na úrovni objektu, nemá muž jak čelit výbuchům hysterie své šelmy, která touží po uspokojování závislosti, jež může mít mnoho podob. Dokud bude muž sloužit své animě jako onen rybář, nedá průchod svým pocitům, neuklidní je a laskavě vnitřní ženu neodmítne, bude v sobě mít stále nevyzrálou holčičku, která ho ve chvíli, kdy je zraněna, posedne hysterickým záchvatem nebo ukolébá nutkavým sklonem k závislostem všeho druhu.
Pokud v sobě muž nalezne dostatek síly, aby nepodlehl sladkému „ještě“, a uvědomí si své pocity i jejich racionalitu, pak se anima transformuje v ženu, Evu. Tu Evu z ráje, jež podlehla našeptávání Hada. Žena se pro muže stává objektem touhy, ovšem nevidí ji jako bytost s duší, ale pouze jako nástroj svých tužeb, což ho stále dosti vzdaluje od tajemství vztahové roviny života. Eva uvnitř muže ještě příliš závisí na objektech, jež udávají kvalitu života. Muž se potom sice soustředí třeba i na vlastní rodinu a staví ji na roveň pracovní oblasti, ale ještě neobjevil vztahy a nezjistil, že tu jsou také druzí lidé, pro něj jsou to stále jen objekty tužeb. Zpravidla se rodinou zaklíná až tehdy, když se dopustí nějakého amorálního jednání vůči okolí nebo sobě. Například když se v práci zachová jako zbabělec nebo lotr, a pak si to sám před sebou obhajuje tím, že to přece udělal pro rodinu.
Jestliže si muž neuvízne na tom, že ženy jsou jen podřadné objekty, a najde sílu říci Evě laskavé ne, ta postoupí do stavu Heleny. Tento stupeň je veskrze erotický a milostný, ale též první, jež se může nazývat rovinou vztahu. Teprve v této fázi si muž všimne, že kolem něj existují i jiné bytosti, které mají city a mohou být citově zraněni. Též pochopí, že s nimi může vejít do vztahu, ve kterém je však ještě přítomna závislost a touha po doplnění sebe sama něčím z venčí. A protože na úrovni těla je možné toto spojení zažít při milování, síla muže je zkoušena chtíčem. Avšak toto neustálé zamilovávání a odmilovávání je prostoupeno utrpením. Vnitřní drama se přitom otáčí kolem nevědomé sexuality tedy touhy po ideálním vztahu. Animě typu Heleny je úplně jedno, kam až muže dovede; je za touhu ochotna zaplatit jakoukoli cenu, podobně jako „femme fatale“ absolutně podléhá nevědomí a stínu, a je jí zcela lhostejné, jaké bude mít naplnění touhy pro muže osobní důsledky.
Další fáze je první veskrze duchovní projev. Anima se stává Marií, jež sice má duchovní ideál, ale stále ještě zažívá příliš utrpení, neboť se ho snaží naplnit. Anima v tomto stádiu muže povětšinou přivádí k náboženství nebo ideologii, vedoucí na svém vrcholu až k fanatismu. Nevyjímaje ateismus – nejzajímavější náboženství současné doby. Toto tíhnutí k jedné straně mince, hledání správné konfese „pravdy“ a vyhranění se vůči světu se stává dogmatem víry. Avšak obsahuje ještě nepochopení, protože odděluje dobré od špatného na základě slepě přijatého systému víry, tedy například vyznává křesťanství, ale méně již toleruje budhismus nebo muslimská náboženství, a neuvědomuje si, že jde o vyšší rovinu duchovní závislosti na formě. Ironií je, že animě ve fázi Marie přitom celou tu dobu jde přece o naplnění Božstvím, ale přitom jí stále uniká přímé spojení s Vesmírem, zkrátka potřebuje prostředníka a nedovede se s Bohem spojit bez dogmatu.
To je možno až v poslední a nejrozvinutější fázi mužské animy zvané Sofia, což není jen ideál moudrosti, ale především princip přímého spojení, neboli duchovního vztahu, jež má muž s Vesmírem. Přičemž pochopení a prožívání tohoto přímého spojení s Božstvím dává muži ještě více duchovní svobody. Rozdíly mezi náboženstvími se stírají a muž již netrvá na tom, že křesťan je lepší než muslim. V této fázi padají i poslední dogmata intelektu, které muži bránily v tom, aby mohl odložit svá přesvědčení a všechny myšlenkové konstrukty a spatřit ve všech bytostech autonomní a rovnocenné partnery, přičemž pochopí, že nic není důležitější než něco jiného a nikdo není výš než někdo jiný. Jak říká král Miroslav: "Před nikým se nepovyšuj. A před nikým se neponižuj. Teprve tehdy může muž svobodně prohlásit: vím, že nic nevím.
Ivo Leinveber

Komentáře

Komentáře nejsou pod tímto článkem povoleny.