Dřívkáč

Vaření na vandru a je jedno zda se vandr koná pěšmo, kolmo, loďmo, autem či vlakem, je příjemnou výplní dne.
Vyzkoušel jsem vařiče na tuhý líh, smrdí a je málo výhřevný. Vařič na benzín byla skvělá zábava, po hodině rozebírání a čištění trysek se rozhořel a byl velmi výkonný, pak jednou blafnul a chytnul okolo ventilu, usoudil, jsem že je netěsný a tak putoval do šrotu. Smrděl benzínem.

Dřívkáč

Někomu benzín voní ale na vandru je to v té záplavě vůní moc výrazný pach.
Další v řadě byl vařič plynový. Při cestě autem ideálně 2 kg bomba a kempingový vařič. Pohodlí jako doma u sporáku.
Plynový vařič VAR II je malý a lehký a výkonný. Bomba se dá koupit za pár peněz.
Přesto jsem hledal alternativu, která by voněla ohněm z táboráku. Byla lehká a snadno přenosná. Dalo by se na ní vařit i tam kde není ohniště. Byla by výkonná a přitom by její provoz byl levný. Nebyla by závislá na energiích, která je potřeba kupovat. A v neposlední řadě aby byl trvanlivý a přitom pořizovací náklady byly nízké.
Na internetu na youtube.com existuje spousta videí o různých vařičích a mi se nejvíce zalíbilo řešení Dřívkáč z Ikea.
Oč jde? No v podstatě o obyčejný nerezový odkapávač na příbory, vylepšený o rozklápěcí nožičky ke zlepšení stability. Dva vyřazené kolíky od stanu tvoří zábranu aby nádoba nepropadla až do ohniště. Jako nádoba na ohřev vody slouží nerezová konvice na mléko, kde jsem po zkušenostech vylepšil jen kouskem drátu podpěru ouška, aby při vaření trčelo mimo topeniště a dalo se snadněji uchopit.
První zkušenosti.
Vánoční svátky roku 2012 byly mrazivé ale krásné. Bylo sucho bez sněhu a dostatečně větrno, aby byl čistý vzduch a koncentrace polétavého prachu byla v normě umožňující dýchání venku bez filtrových masek.
Cestou ke štěrkovně jsem nasbíral větvičky modřínu, pár borovicových šišek, nalámal pár dřívek, natrhal suchou trávu na podpal. U zamrzlé hladiny Antošovické štěrkovny jsem na břehu rozložil dřívkáč, založil ohniště, vykřesal pár jisker z křesadla a za přibližně 5 minut už tlak páry nadzvedával víčko konvičky.
Zalil jsem pytlík čaje vařící vodou a kochal se krásou mrazivého zimního vánočního dne s hrnkem čaje v ruce.
U všech vařičů (plynových, lihových, benzínových) jsem musel řešit závětří, tak aby mi vítr neodfoukával teplo od hrnce, ale u dřívkáče ty občasné poryvy větru jen více rozdmýchaly oheň.
Po uvaření čaje jsem nechal oheň v dřívkáči dohořet. Pak jsem vyklepl popel na led a již chladný dřívkáč jsem uložil do obalu. Po mém vaření nezůstalo na místě nic co by připomínalo ohniště. Země pod dřívkáčem byla jen mírně vlažná.

Komentáře

Komentáře nejsou pod tímto článkem povoleny.